Osobnosti ve stavitelství možná trochu jiným pohledem

Dějiny lidstva jsou dějinami válek. Dějiny lidstva jsou zároveň dějinami stavitelů. Je příznačné, že jednou z prvních dětských her je stavitelství. Děti staví své domy a hrady z kostek a písku. Se stejnou chutí, s jakou své dílo postaví, je vzápětí zboří. Staví znovu a znovu. Možná lépe. Ale chuť stavět a vzápětí bořit jim v raném dětství zůstává. Trochu to děsí.

Svět je staviteli zabydlován odpradávna. S údivem a úžasem se na cestách nebo zprostředkovaně seznamujeme se stavebními díly dávnověku, se stavbami lidských společenství před i po Kristu, před i po Budhovi, před i po Mohamedovi… Každá z těchto svébytných kultur měla své stavitelské osobnosti, své dělníky hlíny, kamene, dřeva a písku a hlavně pak dělníky rozumu a fantazie, tedy stavitele. Práce stavitelů šla ruku v ruce s malíři, sochaři, zedníky, kameníky, tesaři, štukatéry, řezbáři, ale i kamnáři, tkalci, zahradníky… Nápady a vize stavitelů ovlivňovaly řemesla i řemeslníky. Se vzájemným prolínáním a doplňováním v účelu, ve hmotě, tvaru a barvě rostlo a košatělo stavitelské umění.

Stavitelství bylo a zůstává obrazem své doby. Byli a jsou stavitelé, kteří svou dobu předběhli. Díla mnohých z nich dodnes obdivujeme.

Současná architektura, tedy stavební umění, která utváří naše životní prostředí, ale není architekturou skvělých gotických, barokních či renesančních památek, které po celé Evropě nacházíme v historických centrech měst. Je to architektura činžáků, činžovních vilek, rodinných domků, obchodních domů, ale i bank, škol, sportovních stadionů, architektura továren, benzinových pump, hotelů, kancelářských budov… Naprostá většina těchto staveb byla vybudována v době od poloviny předminulého století. A mnohé z těch nejstarších slouží svému účelu dodnes. Velmi často mohou tato díla nového věku svým uspořádáním, kompozičním řešením, zpracováním i zasazením do krajiny či městského celku směle soutěžit s architektonickými památkami obdivovaných historických center. Přesto je míjíme, aniž bychom jejich kvality vnímali. Jsou pro nás všední. Jsou však neodmyslitelnou součástí našeho životního pohledu, součástí utváření životního pohledu našich dětí. Jsou architekturou všedního dne.

Na prahu třetího tisíciletí, v době, kdy naše země míří do společné Evropy, by právě architektura všedního dne mohla a zřejmě měla zobrazovat jistou jedinečnost země, jejímž jazykem hovoří jen deset milionů obyvatel. To píši i přesto, že architektura se stále více internacionalizuje. Vynález a užití betonu před 180 lety, železového betonu a užití prvních typizovaných prvků před 150 lety tuto cestu zahájily. Postupná normalizace stavebních dílů vedla nezbytně k jejich zlevňování, ale i k zužování prostoru práce pro architekty. Ti nejlepší přesto nacházeli a nacházejí osobitý výraz právě v této „všední“ architektuře. I v naší zemi.

Důkazem toho, že vkus není absolutní, nýbrž relativní a závislý na té či oné době, je postoj k výstavbě Eiffelovy věže v Paříži v roce 1889. Toto nesmírně odvážné dílo se v době svého vzniku setkalo s odporem tak slavných a fantazií nesporně oplývajících velikánů, jako byl například Anatole France, Alexandre Dumas ml. a Guy de Maupassant. Dnes Paříž a Eiffelovka jedno jsou. A je to jen 113 let.

Je obtížné psát o stavitelských osobnostech této země, i když posuzované období zkrátíme na výše popisovanou dobu, tedy na období od roku 1848. V té době byl stavitelským směrem historismus, jakési romantické zbožňování minulosti v okázalosti a pompě. Následují první smělé a velké konstrukce z oceli, které v novém materiálu zobrazují starý vkus. Po nich nastupuje secese (v té době jsou české země stále součástí Rakouska – Uherska, z hlediska architektury je to nedávno, jen 100 let). Pak přichází moderna a její odnože. Po ní nastupuje hranol a pyramida, směr, kterému říkáme kubismus. Se vznikem nového státu v roce 1918 přichází na scénu novoklasicismus. Doznívá kubismus a moderna a na začátku dvacátých let se rodí nový směr architektury, purismus, jehož spoluautorem je známý a slavný pařížský architekt a malíř Le Corbusier (1887-1965). Je milé vědět, že v době vzniku tohoto směru jsou v Paříži i dva čeští členové avantgardního spolku Devětsil. Pak nastupuje funkcionalismus, architektonický směr, který stavitelství ovlivňuje dodnes. Celý ten odstavec je velmi surová zkratka. Všem čtenářům vřele doporučuji televizní pořad „Šumná města“, jehož spoluautorem je architekt David Vávra. To už není zkratka, ale zasvěcené vyprávění o architektuře měst, tvůrcích a mnohdy i zápasech, kterými museli projít, aby svá díla realizovali.

Za půldruhého století zkrášlily stovky známých i neznámých stavitelů naše města i vesnice stavbami, jež přežily životy svých tvůrců. Vybrat mezi nimi osobnosti nejzajímavější je obtížné. Ovlivňuje to i vkus každého z nás. Na rozdíl od mnoha mých přátel se mně hned líbila budova Nové scény Národního divadla, vysílací věž na Žižkově i tančící dům na vltavském nábřeží v Praze.

V čem asi tkví hodnota stavitelské osobnosti? Můj pohled je pohledem jen zčásti vzdělaného laika tohoto oboru. Myslím, že osobností se stává stavitel, jenž tvoří nadčasově, s hlubokou znalostí doby, ve které žije. Osobností je nesporně ten, kdo dokáže detail přiřadit celku a naopak. Myslím, že stavitel je tvůrce harmonie.

Snad je to tím, že žiji ve východočeském kraji, ale pro mne jsou těmi největšími Josef Kotěra (1871-1923) a jeho žák Josef Gočár (1880-1945). Trojici doplňuje Dušan Samo Jurkovič (1868-1947). Kdykoli přijedu do Hradce Králové, alespoň krátce se zastavím před budovou hradeckého muzea, abych v tichém obdivu pohlédl na dnes již stoletou Kotěrovu stavbu, která mne oslovuje svojí jednoduchostí i jednoduchou zdobností, vyvážeností ploch a barev, přímkami i křivkami. Zcela jinou hudbou, ale stejně silným dojmem na mne působí Gočárova budova bývalého ředitelství ČSD na Ulrichově náměstí či osobitá stavba bývalého okresního úřadu. Obě ty stavby jsou „staré“ již 70 let, ale vrásky na nich nejsou vidět. A protože to mám jen kousek do Nového Města nad Metují, rád provázím své návštěvy dávno rekonstruovaným novoměstským zámkem. Pak zajedeme do Pekla a vracíme se domů přes Náchod a tedy přes Dobrošov. Na chviličku ještě zastavíme na Dlouhém – Rzech. Všude tam je na stavbách a rekonstrukcích nesmazatelně podepsán právě Dušan Jurkovič.

Pojem architektura všedního dne se zdá velmi výstižným vyjádřením pro každodennost pohledů na stavby, které nás obklopují. Samozřejmě, že s tím pěkným nás obklopuje i dost nepěkného, pokleslého, někdy hrubého a neharmonického, jako by sem se nehodícího… Lze si jen přát, aby toho nepěkného bylo stále méně.

(BG)

zpět

Doporučujeme

Kvalitní bazény Mountfield pro každou zahradu:

www.tipnavylet.cz
>mnoho tipů na krásné výlety

Poctivé inzertní noviny,
které fungují

Tvorba www stránek
a kvalitní webhosting

usb.golemgroup.cz
> flash disky, MP3 přehrávače

Personální inzerce, pracovní server

Poslat odkaz


Desig & code by GOLEM GROUP. Power by Infotip.cz - informační a vyhledávací server. Copyright © 2008 - 2018 GOLEM GROUP